Při ústí potoka Rokytky do jednoho z vltavských ramen stála minimálně od počátku 14. století osada Libeň, později uváděná s přízvisky Stará nebo Dolní. Novou resp. Horní Libní se označovalo osídlení v dnešní Davídkově ulici (severně od náměstí Na Stráži) vzniklé na přelomu 17. a 18. století. Původ jejího názvu můžeme pravděpodobně hledat ve staročeském osobním jméně Ľuben nebo Liben.
Širší okolí Staré Libně můžete pěkně vidět na mapě okolí pražského z roku 1851. Na ní si všimněte koryta Vltavy, která zde ve svém ohybu vytvářela hned několik ostrovů a ramen. Regulace koryta řeky ke konci 19. století a hlavně ve 20. letech století dvacátého přinesla zásadní proměny v celém vltavském oblouku. Hlavní tok řeky se díky zkrácení a posunu na západ vzdálil od Staré Libně na několik set metrů a v její blízkosti vyrostl na jednom původním ramenu libeňský přístav, později loděnice.
Nejstarší osídlení Libně se soustředilo mezi Rokytku a dnešní Zenklovu ulici. Nad ní, na malém návrší u soutoku stála již od poloviny 14. století tvrz, později přestavěná na renesanční zámeček, který od 17. století fungoval jako letní sídlo pražských purkmistrů a primátorů. Jeho dnešní rokokovou podobu mu vtiskla přestavba ze závěru 18. století.
O zhruba 100 let později přestal zámek sloužit představitelům Prahy a jeho prostory se začaly využívat jako vychovatelna pro mravně zpustlou mládež, později jako sídlo místních správních úřadů. Pod zámkem dodnes stojí známý mlýn zvaný Velký nebo později podle jeho majitele Löwitův, jehož historie sahá až do 16. století. Dnes ho najdete na břehu regulované Rokytky, původně ho ovšem poháněly vody jednoho z vltavských ramen.
Ve Staré Libni se po dlouhá staletí zdržovala významná židovská komunita, která v některých dobách co do počtu obyvatel dokonce převyšovala své sousedy křesťanského vyznání. V prostoru jižně od zámku mezi Rokytkou a dnešní Voctářovou a Zenklovou ulicí vznikla postupně celá židovská čtvrť, ve které na konci 19. století žilo zhruba ve 40 domech několik set lidí. Hlavní osou ghetta byla dnešní Koželužská ulice, která upomíná na hlavní obživu jeho obyvatel – zpracování kůží. V této ulici se nacházela i původní libeňská synagoga. Ta, která dnes osamoceně stojí v blízkosti tramvajové křižovatky a která jako zázrakem unikla okolním demolicím v 80. letech, byla vystavěna v polovině 19. století. Ve zmíněné Koželužské ulici dnes najdete poslední dva domy, které se z ghetta s nezaměnitelným kouzlem zachovaly. V jednom z nich, stojícím v objetí okolních moderních administrativních budov, můžete navštívit restauraci U Horkých.
Libeňským židům dlouhá staletí sloužil hřbitov, který ležel jižně od dnešní tramvajové zastávky Palmovka ve směru do Holešovic. Hřbitov s řadou hodnotných barokních a klasicistních náhrobků se z větší části dochoval až do roku 1965, kdy byl bez milosti zavezen několika metry suti a dnes jej připomíná informační tabule.
Na ní si všimněte i samostatně stojících a dnes už z valné většiny zaniklých usedlostí, které dnes připomínají notoricky známé místní názvy. Jedná se hlavně o Balabenku a Palmovku stojící naproti sobě v blízkosti křižovatky dnešních ulic Zenklova a Sokolovská. Východně od jádra obce zase vidíte Šetelku a Kotlasku a už mimo výřez mapy ležící Kolčavku. Při srovnání map č. 3 a 4 z let 1861 a 1912 vidíte, jak nastupující průmyslová revoluce v průběhu druhé poloviny 19. století změnila převážně zemědělskou obec ve významnou průmyslovou část Prahy. V roce 1901, kdy se Libeň stala její oficiální osmou čtvrtí, zde žilo více než 20 tisíc obyvatel. Někteří z nich se stěhovali do nově budovaných domů, které se začaly objevovat východně od dnešní Zenklovy ulice (tehdy Primátorské) v okolí ulice Na žertvách a podél dnešní Sokolovské (tehdy Královské). Zaměstnání jak libeňští, tak přespolní nacházeli v desítkách malých i velkých průmyslových podnicích, které zde rostly jako houby po dešti. Jmenujme například strojírenské továrny Rustonku, První českomoravskou továrnu na stroje (později ČKD), automobilku Praga nebo mostárnu bratři Prášilů. Na tradiční zaměstnání židovských obyvatel navázala barvírna kůží Jellinek. Textilnímu průmyslu se zase věnovala Grabova továrna na voskové prádlo a koberce nebo strojní přádelna a tkalcovna bratří Perutzů.
V budovách a na pozemcích usedlosti Šetelka se zase usídlil druhý libeňský pivovar zvaný anglický, který byl v provozu do roku 1927 a dnes ho připomíná ulice U libeňského pivovaru. V sousední Kotlasce se zase vyráběly dýmky a později elektrotechnický porcelán.
Průmyslovému rozvoji napomohly hned tři železniční tratě, které přes území Libně procházely. Už od roku 1845 jezdily vlaky po olomoucko-pražské větvi Severní dráhy císaře Ferdinanda (dnešní trať na Pardubice). V roce 1872 byla zprovozněna tzv. Turnovsko-kralupsko-pražská dráha a o rok později dnes již zaniklá část Rakouské severozápadní dráhy, která začínala na Těšnově a procházela přes Karlín, Rohanský ostrov a Libeň až na vysočanské nádraží. Na této trati bylo v roce 1877 zbudováno nádraží zvané Libeň – Dolní. Jeho budova dodnes stojí poněkud osamocena v prázdném prostoru v blízkosti tramvajových křižovatek. Přízviskem Horní se označovalo nádraží v místech dnešní stanice Praha-Libeň na pardubické trati. Dolní libeňské nádraží i trať můžete vidět na většině přiložených plánů. Všimněte si, že v prvních desetiletích 20. století bylo těleso tratě z obou stran obestavěno domy a vznikla tak ulice Na žertvách, jejíž nezvyklá šíře tento fakt stále připomíná. Trať na Těšnov byla snesena počátkem 80. let, osobní provoz na ní byl zastaven ještě o 10 let dříve.
Prudký růst počtu obyvatel Libně si vyžádal i řadu nových veřejných staveb. Na počátku 20. století byl severně od zámku vystavěn unikátní, původně jen provizorní polodřevěný secesní kostel sv. Vojtěcha. Ve stejném slohu byla vybudována i blízká sokolovna nebo palác Palmovka na místě původní usedlosti stejného názvu. Vzniklo také několik školních budov, včetně gymnázia. V roce 1928 byl uveden do provozu současný Libeňský most, který nahradil dřevěný provizorní most z roku 1903. Díky němu získala Libeň tramvajové spojení s Holešovicemi. Tramvajová trať vedoucí z Karlína dnešní Křižíkovou ulicí ke křižovatce Palmovka, kde se dále větvila, byla zprovozněna již v roce 1896.
Ve 30. letech byl pod zámkem vystavěn unikátní konstruktivistický palác Svět. Ve stejnou dobu vznikala i zástavba výstavnějších činžovních domů mezi Rokytkou a ulicí U libeňského pivovaru. Nad nimi na vrchu Hájek, který díky svému svažitému terénu zůstal dlouho nezastavěný se na konci 30. let začaly objevovat první příbytky dvou chudinských kolonií zvaných Na Hájku a Na Kotlasce. Obě osady sice doznaly v dalších desetiletích značných proměn, nicméně stále se jedná o jedny z nejzachovalejších pražských nouzových kolonií.
Libeň a její historie do konce 19. století je velice podrobně popsána v „Libeňské kronice“ od Ladislava Hejtmánka.
V této sekci budeme postupně doplňovat historická fakta, fota a odkazy týkající se libeňských reálií od dávné minulosti do II. Světové války.
